Mysleli jsme si, že máme opční strategii s nízkým obratem. Když se aktivoval krátkodobý signál, koupila call opci s týdenní expirací, držela ji den nebo dva a pak pozici uzavřela. Backtest ukazoval jen několik opčních příkazů týdně a náklady, které vedle hrubého P&L vypadaly zanedbatelně.
Pak jsme spočítali obchody s podkladovým aktivem, kterými jsme udržovali pozici blízko cílové delty. Bylo jich víc než desetkrát tolik co opčních obchodů. Během volatilní seance vygenerovala jediná opční pozice šest zajišťovacích příkazů ještě před obědem. Strategie nenašla levný způsob obchodování opcí; její backtest většinou zapomněl, že zajištění vůbec existuje.
Na tom rozdílu záleží, protože delta opce se mění s cenou podkladového aktiva, časem i volatilitou. Pozice neutrální vůči deltě při otevření se může o několik minut později proměnit ve směrovou sázku. To, zda zajišťujeme průběžně, podle rozvrhu, nebo až po překročení prahové hodnoty delty, mění riziko i obrat.
V našem příkladu jsme drželi deset call opcí, každou s deltou 0.45, a násobitelem kontraktu 1. Při otevření to znamenalo krátké zajištění 4.5 jednotky podkladového aktiva. Backtest zaokrouhlil na 5 a zajištění zadal za stejnou středovou cenu, jaká se použila k ocenění opce.
Trh vzrostl. Delta call opce se zvýšila na 0.60, takže cílové zajištění představovalo 6 jednotek podkladového aktiva nakrátko. Strategie prodala další 1 jednotku. Když cena klesla zpět, delta se snížila na 0.51 a strategie 1 jednotku koupila zpět. Každá úprava vypadala drobně. Dohromady jsme ale dvakrát zaplatili rozpětí, ještě než jsme opční pozici vůbec uzavřeli.
Odkud se vzaly chybějící náklady?
První problém byl spouštěč. Simulace po každém baru přepočítala zajištění, ale úpravu provedla za středovou cenu daného baru. Středová cena je užitečná pro ocenění; nezaručuje provedení obchodu. U tržního příkazu na zajištění odpovídá relevantní cena spíše asku při nákupu a bidu při prodeji; pokud je příkaz velký vzhledem k dostupné likviditě, je třeba připočítat i dodatečný dopad na cenu.
Stejné zajištění jsme přehráli s jednoduchým modelem založeným na straně kotace. U každé úpravy jsme použili nejlepší dostupný bid nebo ask, připočetli malý odhad dopadu podle velikosti příkazu a zobrazené hloubky a pak započítali poplatek taker daného tržiště. Nebyl to univerzální model provádění obchodů. Stačil ale k odhalení toho, kolik toho skryl předpoklad o středové ceně.
Druhým problémem bylo, že se „vyvažování po každém baru“ považovalo za neškodný technický detail. Nebyl. Rozvrh s intervalem 1 minuta vedl k častým malým obchodům na zajištění. Při intervalu 5 minut se obchodovalo méně, ale delta se mezi kontrolami odchylovala víc. Pravidlo s prahovou hodnotou čekalo, až absolutní chyba zajištění překročí 1 jednotku podkladového aktiva. Tím se omezilo zbytečné přetáčení pozice, ale za cenu většího dočasného vystavení.
| Pravidlo zajištění | Výsledek při přehrání | Kompromis |
|---|---|---|
| Každou minutu | Většina úprav; nejmenší naměřená odchylka delty | Větší rozpětí a poplatky, vyšší citlivost na zašuměné kotace |
| Každých 5 minut | Méně úprav; větší výkyvy mezi kontrolami | Nižší obrat, vyšší vystavení krátkodobým pohybům |
| Prahová hodnota 1 jednotka | Drobné změny se vynechaly, dokud chyba zajištění nepřekročila prahovou hodnotu | Méně zbytečných obchodů, ale záměrně větší pásmo zbytkové delty |
V praxi se objevil ještě jeden drobný zádrhel: historické snímky kotací kolem nejrušnějších minut byly neúplné. Náklady za tyto mezery jsme mohli odhadnout, ale neměli bychom předstírat, že chybějící kotace obsahuje spolehlivou realizovatelnou cenu. Tyto úpravy jsme při přehrání označili jako nejisté a vykázali zvlášť.
V testovacím období přešli jsme od plnění za středovou cenu k plnění podle kotací, včetně poplatků a dopadu na cenu, a čisté P&L strategie kleslo. Pravidlo s intervalem 1 minuta také obchodovalo s podkladovým aktivem podstatně více, než naznačoval přehled opčních obchodů. Prahové pravidlo omezilo obrat zajištění, ale delta byla déle vzdálená od nuly. Ani jeden výsledek neříká, která politika je obecně lepší; záleží na rizikových limitech strategie, likviditě tržiště a na tom, jak velké zbytkové vystavení snese.
Co by měl backtest opcí zaznamenávat o zajištění?
Minimálně veďte samostatnou evidenci zajištění. Každý řádek by měl uvádět opční pozici, cílovou deltu, aktuální zajištění, velikost úpravy, čas rozhodnutí, předpokládaný čas provedení, základ pro určení ceny, poplatky a dopad na cenu. Pokud zajištění využívá více tržišť nebo instrumentů, zaznamenejte i tuto volbu. Výsledek, který sloučí obchody s opcemi a zajištěním do jediného čísla „nákladů na opce“, se špatně kontroluje, když vypadá podezřele dobře.
Porovnávejte také jednotlivé politiky na stejných opčních signálech a cenové historii. Pokud se rozvrh zajištění mezi běhy změní, vykazujte vedle výkonnosti i výsledný obrat a vystavení. Jinak může levnější křivka jen odrážet větší nezajištěné riziko.
Náš původní nápad na strategii po změně účtování nákladů obstál jako výzkumná otázka. Její první backtest však jako důkaz neobstál. To je užitečný výsledek: další běh měl přehlednou evidenci, výslovně stanovené pravidlo zajištění a nákladový model, jehož jednotlivé předpoklady jsme mohli postupně prověřovat.
← Všechny články
